Než se dostaneme k problematice týmu, je třeba zmínit to, z čeho ony „týmy“ vychází. A tím jsou skupiny. Skupina je základ života společnosti: národy, kultury, třídy mizí, ale malé skupiny zůstávají. Malé skupiny, jako například rodina, jsou plnohodnotné skupiny, protože se v nich v malém odehrávají všechny makrosociální jevy (např. geneze norem), představují základní lidské vazby a dávají lidem prostor pro esenciálně smysluplné vztahy.
Pokud mluvíme o skupině, máme na mysli určité seskupení lidí, které spojuje určitý znak a kteří se řídí stejnými normami (pravidly). Předpokladem je pak především stejný cíl, uspokojování potřeb a pokud možno vzájemná propojenost sociálních rolí. Uspokojování potřeb členů skupiny v jejím rámci a realizace cílů skupiny jsou základem její soudržnosti. Tam, kde se některé znaky a vlastnosti skupiny nevyskytují, označujeme termínem agregát nebo seskupení. Pro lepší orientaci lze tedy sociální skupiny dělit podle velikosti, priority, norem, příslušností, referenčním zařazením a mírou souhlasu.
Malá vs. velká skupina. Za malou skupinu považujeme tu, se členstvím dvou až cca 40 osob. Ideální sociální skupinou je ta se 7 – 15 lidmi. Kritériem je zde komunikace face to face, vzájemná známost (případně citové vazby) a propojenost sociálních rolí (rodina, zájmové skupiny ad.). Velká sociální skupina má obvykle počet členů 30 a více, není zde přímá komunikace (face to face), všichni členové se osobně nemusejí znát a nebývá zde citová vazba mezi všemi (zaměstnanci, národy, sekty ad.).
Primární vs. sekundární. Primární skupina přispívá k typickým projevům ať už v rodině jako dítě nebo ve škole jako žák. V sekundární se pak učíme specifickým projevům v různých sociálních situacích. Jedná se tedy o nadstavbu požadavků kladených na členství v primární skupině.
Člen vs. nečlen. Na jedné straně zde máme skupiny, kde je zřejmé, kdo zde patří (rodina, zájmový kroužek ad.) a skupiny, kde to nelze jasně prokázat. Toto členění nám poskytuje sociální identitu. V souvislosti se sociální identifikací je na místě zmínit výsledky raných studií, ze kterých vyplývá, že po zformování určité skupiny, začne tato skupina vnímat sama sebe v opozici k ostatním skupinám či jedincům. Později však bylo zjištěno, že tento „konflikt“ nemusí nutně nastat. Dnes víme i z praxe, že skupiny i týmy spolu mohou spolupracovat.
Zde nezáleží na tom, zda-li je jedinec členem či nikoli. Zde jedinec buď patří n. s níž se identifikuje. Jedinec se ztotožňuje s jejími normami a cíly a chce k ní patřit. Skupina silně ovlivňuje jeho prožívání i chování. Jedinec užívá standardy referenční skupiny při definování a hodnocení svého vlastního chování. V negativní referenční skupině naopak jedinec absolutně odmítá všechny normy a cíle.
Vlastní (in group) vs. cizí (out group). Za vlastní skupinu považuje jedinec tu, o které hovoří jako „my“ a souhlasí prakticky se vším. Dochází zde k vysoké míře citového uspokojení. Za cizí můžeme označit skupinu, kterou jedinec označuje jako „oni“. Dělení světa na „oni“ a „my“
Normy se vyvíjejí převážně nevědomě, silou zvyku. Vytvářejí se z dohadů a přesvědčení členů skupiny o povaze jejich práce a dále z implicitních očekávání ze strany managementu. Ve formální skupině jsou normy předem stanoveny a pro členství je nutné je dodržovat. Za jejich nedodržení následují stanovené tresty. V neformální skupině si členové normy vytvářejí sami a v průběhu vývoje této skupiny je možné tyto normy měnit. Např. s nově příchozími členy. Tyto skupiny vznikají k uspokojení určitých potřeb a zájmů. Vytvářejí se silné a trvalé vztahy mezi členy na základě sympatií, případě nesympatií. Ke změnám ve skupinových normách může dojít jen vlivem tlaku ze strany samotných členů skupiny, když se jednotlivci, kteří zaregistrují potřebu změny, spojí uvnitř skupiny, aby se postavili proti zavedeným normám a nastolili nové. Skupinové normy mají především tyto funkce: vyjadřují hodnoty skupiny, pomáhají skupině lépe fungovat, definují přijatelné sociální chování, pomáhají skupině přežít. Lidé mají spontánní tendenci vytvářet (neformální) skupiny, aby chránili své zájmy a uspokojili jednu ze svých základních potřeb – potřebu sounáležitosti.
Tým má v podstatě stejné normy, jako má skupina, jelikož tým de-facto vychází ze skupiny. Liší se především v hodnocení a přístupu k práci. Ve skupině se každý snaží odvést svou práci. U pracovního týmu pak panuje vědomí společného úkolu a každý jedinec se svou prací přímo podílí na společném projektu. Týmové normy bývají zaměřené na úkol a nejvyšší hodnotu má efektivní a precizní práce. V souvislosti s tím se pak podporují vše, co vede k plnění daného úkolu a oceňuje se novátorský přístup k různým řešením. Na rozdíl od skupin se vše posuzuje z hlediska daného cíle a nikoli z hlediska norem dané skupiny.